Nevyslyšené vyznání 10

17. 10. 2009 | † 23. 12. 2009 | kód autora: Cdg

Nemůžu tomu uvěřit. Vytřeštěně zírám do tváře cizí holky. Tohle přece nemůžu být já! Opatrně si sáhnu na natupírované konečky. Obraz v zrcadle udělá to samé. Neuvěřitelné. Jsem to skutečně JÁ. Seppo se nepřestává usmívat.
"Spokojená? Nebo mě čeká šibenice?" strhne ze mě jedním pohybem černý plášť. Teď je efekt ještě větší. Nepřestávám na sebe zírat. Seppo ze mě udělal jiného člověka. Z jemné princezny s dlouhými, světlými kadeřemi vytvořil rebelku s černými rozlítanými vlasy. Nehledě o těch modrých konečkách, které divokost jenom podtrhují.
"Teda ségra.. já zírám.." objeví se mi za zády Eric. Seppo začne těkat očima z jednoho na druhého.
"Cože?! Vy jste sourozenci?" poprvé vidím Seppa v šoku. Snaží se na nás najít shodné rysy, takže si začne po chvilce pootáčet můj obličej víc do leva a srovnávat ho s profilem mého bratra.
"No mě trefí!" spráskne ruce, "A já si už myslel, že jsi  konečně dospěl a pustil slečnu recepční k vodě," zašklebí se Seppo. Eric se zachmuří. Vím, co se mu asi honí hlavou. Na jeho přítelkyni mám stejnou pifku jako Seppo. Od prvního pohledu nesympatická, namyšlená a urážlivá. Nepadla mi do oka ani v nejmenším.
"Hele... vím, že má svoje mouchy," podívá se Eric na Seppa a poté věnuje krátký pohled i mě, "ale já ji mám rád," pokrčí rameny.
"Máš ji JENOM rád?" povytáhne Seppo obočí. Zjišťuju, že to bude zřejmě jedno z jeho velice oblíbených gest. Ale.. musím uznat, že... že mu sluší. Kousnu se do rtu. Co to se mnou je?
"Nech toho," zavrčí brácha. Seppo zdvihne ruce jako náznak oddanosti a s ďábelským výrazem mě roztočí na kadeřnickém křesle.
"Seppo!" vyjeknu. Nesnáším to. Vždycky se mi dělá špatně a motá se mi hlava ještě hodně dlouho potom. Najednou se židle s trhnutím zastaví. Seppo chytí madla v okamžiku, kdy jsem k němu čelem. Zadívá se mi s úsměvem do tváře a pak mi s puntičkářským výrazem načechrá ofinu.
"Teď to je dokonalý," pochválí se a ustoupí o krok dozadu, aby si mě mohl prohlédnout z větší vzdálenosti.
"Co jsem dlužná?" zvednu se z křesla a naučeným pohybem zalovím v kapse kalhot, kde tuším peněženku. Seppo mou ruku však zarazí. Jeho dotek mi způsobí mírné chvění. Nevím, co se děje, ale začínám se cítit nesvá. Tenhle pocit jsem už dlouho nepoznala, zamyslím se. Vlastně naposledy, když... když jsem potkala Shina.
"Jednu večeři," promluví Seppo a vyčkávavě se na mě zahledí. V první chvíli nechápu, co to blekotá. Ale poté, když se mi podaří zahnat obraz Shinova obličeje do pozadí, mi sepne.
"Seppo!" zaprotestuje hlasitě Eric. Zřejmě mu není zrovna příjemné vidět kamaráda, který si před jeho očima sjednává schůzku s jeho vlastní sestrou. Uhnu pohledem. Radši se zadívám z okna. Nemůžu se zbavit toho zvláštního pocitu... pořád nepřestávám doufat, že se třeba Shin jednoho dne ukáž...

.... Vím, jsem asi hodně naivní. Neukázal se do teď, nemá důvod se ukazovat po půl roce... nestojí o mě, jinak by se mě pokusil už dávno vyhledat. Pořád jsem se nedokázala smířit s tím, že je konec. A že nastal už hodně dávno. Mezi námi to skončilo ten poslední večer v "Doupěti lásky". Už tehdy, když mě viděl potlučenou a vyběhl naštvaný za Sebastianem. Od té doby jsem ho neviděla... zmizel mi ze života. Definitivně.
"Jenom jedna večeře..." vytrhne mě z chmurných vzpomínek Seppo. Vrátím se k němu pohledem. Co to dělám? Vždyť o Seppovi by se mi mohlo jenom zdát! Už od první chvíle se mi zamlouval. Vším, co dělal, vším, co řekl... vším, co pro mě dneska udělal...
"Tak fajn," přikývnu. Seppo se rozzáří, Eric se od nás radši odvrátí. Zdá se mi to, nebo jsem slyšela nějaké nesrozumitelné mumlání, kterým dával jasně najevo svůj nesouhlas s mým rozhodnutím?
"Stavím se pro tebe v šest, vyhovuje?" plánuje hned Seppo. Bez delšího rozmýšlení přikývnu. Vždyť mám stejně celej den volno...
"Dobře, budu se těšit," přistoupí ke mně a zlehka mě políbí na tvář. Víc si nedovolí. Koutkem oka zabloudím k bráchovi. Zřejmě to neviděl, stojí k nám bokem a vypadá to, že má nejvíc napilno s počítáním kostek na jednom ze sloupů v místnosti.

.....

"Pardon," vycouvá Kiro s omluvným výrazem z místnosti. Shin po něm sekne pohledem. Nachytal je. Stejně jako pokaždý za poslední týden.
"Potřebuješ nalíčit?" sleze rozmrzele ze Shinova klínu maskérka a probodne basáka výhružným pohledem. Kiro jí vrátí úšklebek:
"Ne, vystačím si sám," podívá se na Shina, který si urovnává kalhoty a poté s mírným zavrtěním hlavy opustí místnost. Nechápe ho. Jak se mohl takhle rychle změnit?! Kam se poděl ten starý Shin? Chtěl zapomenout na Melánii, ale za jakou cenu? To, co dělá ho jenom ničí. Maskérka mu může být částečnou cestou úniku, ale jak dlouho vydrží toulat se v krajině, která ho nebaví....?

By Linut


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.