Nevyslyšené vyznání 14

29. 10. 2009 | † 23. 12. 2009 | kód autora: Cdg

Během pár minut se ocitáme před zkušebnou. Seppo mě chytí  kolem pasu a vede mě dovnitř. Najednou je ve mně malá dušička.
"To zvládneš," políbí mě Seppo na tvář a povzbudivě se na mě usměje. Odvahu mi tím však moc nedodá. Kdyby mě pevně nesvíral, neměla bych daleko ke zbabělému útěku.
"Připravená?" zastavíme se přede dveřmi. K mým uším se donese mírný hlahol. Nezávazná konverzace. Seppo nemíní déle otálet, otevře rozverně dveře dokořán a společně se ocitneme v poměrně útulné místnosti. Samotnou mě ten interiér zarazí. Zkušebnu jsem si představovala jinak. Špinavou, páchnoucí, neuklizenou... místo toho se shledám s pravým opakem.
"No konečně," odlepí se Tilo od okna a pokyne nám, abychom si sedli. Váhavým pohledem přelétnu tváře všech přítomných. Neříkal Seppo, že je to pětičlenná kapela? ... Zatím tu vidím pouze tři kluky. Teda... tím třetím si nejsem zase tak moc jistá. Připomíná spíš holčičku sedící s nohou přehozenou přes druhou v křesle a upíjející opatrně kávu z kelímku.
"Promiň nám to zdržení," pousměje se Seppo na Tila omluvně. Ten jen mávne rukou. Na druhé straně vrznou dveře a do místnosti vstoupí další člen kapely. Zabodne do mě zkoumavý pohled. Až je mi to nepříjemné. Pokusím se o chabý úsměv. Oči z něho však taky nespustím. Pořád k němu zalétávám pohledem. Přijde mi povědomý. Někde jsme se už museli potkat. Svraštím čelo a pokouším se ho někam zařadit, ale marně. Ač se snažím sebevíc, nemůžu se rozpomenout.
 A pak se otevřou dveře znovu. Všechny pohledy se stočí k právě příchozí dvojici. Tohle nemůže být pravda. Zaraženě zírám do tváře osoby, která se mi za poslední dobu vkrádala neustále do myšlenek. Zjevovala se mi ve dne i v noci. Dělala mi společnost, když jsem byla na dně...
Napjatě si koukáme do očí. V Shinově tváři se pohne sval. Nic víc. Nedal ani náznakem najevo, že by si mě pamatoval. V hlavě mi začne hučet. Nevím, jestli za to může kocovina, Shin, který se přede mnou náhle zjevil nebo holka s dlouhými vlasy a tetováním na rameni, jenž se neustále ovíjí kolem Shina. Najednou se mi začne opět obracet žaludek. Silou vůle se nutím usmívat. Konečně odtrhnu od Shina oči. Kdyby mě Seppo stále neobjímal kolem pasu, složila bych se.
"Když už jsme tu konečně všichni," zahledí se Tilo káravě na Shina, "představuji vám novou maskérku," otočí se na mě a věnuje mi malé, přátelské políbení na tvář. Jeho gesto mě trochu probere.
"Tohle je Melánie, Seppova přítelkyně," při druhé části věty jenom zalapu po dechu. Tilo však pokračuje dál. Přejde k ostatním členům kapely, kteří se postupně zvedli z křesel a po jednom mi všechny představí:
"Kiro, baskytara," podá mi nadšeně ruku kluk, o němž jsem si zpočátku myslela, že je holka. Přijde mi celkem sympatický.
"Yu, kytara, vítej mezi námi," usměje se kluk s červeným melírem ve vlasec...

....
"Romeo, klávesy, též tě tu vítám a doufám, že si tu s námi bude líbit," mrkne na mě další člen.
"Já jsem Strify, zpěvák, nejlepší a nejdokonalejší ze všech," hrne se ke mně rozesmátý kluk s piercingem ve rtu. Začíná mi svítat. To on přitáhl před rokem a půl Shina do "Doupěte lásky". Na jeho narozeniny. Zřetelně si pamatuji, jak mi ho doslova vehnal do náruče. Strify.. no jasně..
"O tom by se dalo pochybovat," zabručí Kiro a žďuchne do Strifyho laškovně loktem.  
"Shin," ozve se mi za zády poslední hlas, "bicí," dodá posléze tiše. Pomalu se k němu otočím čelem. Chvíli váhám, zda mu mám podat ruku. Jenže kdybych tak neučinila, bylo to všem hned podezřelé. Proto se zhluboka nadechnu, zadívám se přes jeho rameno na protější zeď a odhodlaně k němu natáhnu upocenou, rozklepanou dlaň. Bez zaváhání ji stiskne. Pokud jsem si zpočátku myslela, že mě nepoznal, mýlila jsem se. Stačí mi dotek jeho jemné kůže, lehký stisk, který se mi zdá stejně roztřesený jako ten můj a letmé pohlazení palcem, které nikdo z přítomných nemá šanci postřehnout. Srdce mi začne bít o poplach. Musím se nutit ke klidu. Bojovat sama se sebou, protože ucítím nutkavou potřebu skočit mu kolem krku. Přitisknout se na něho celým svým tělem a už ho nepustit. Do reality mě vzápětí vrátí dívka stojící stále věrně po Shinově boku. Znuděně si mě přeměřuje od hlavy až k patě.
"Anna, Shinova osobní maskérka a přítelkyně," ušklíbne se. Její slova na mě mají účinky ledové sprchy. Dalo se čekat, že si Shin někoho najde. Ale přesto mě to zjištění odrovnalo. Navalilo se na mě příliš nových informací najednou.
"No," promluví Tilo, "to bychom měli, takže nezbývá než si ověřit tvé dovednosti v praxi," usměje se na mě.
"Anna ti ukáže veškeré přípravky a případně ti poradí, kdybys měla s něčím problémy nebo ti nebylo něco úplně jasné," rozhodne Tilo. Nezbývá mi, než slepě poslechnout. Anna se s mírnou nevolí odlepí od Shina, naposledy mu přejede rukou po částečně odhaleném hrudníku a poté mě vyzve, abych ji následovala do vedlejšího pokoje.
"Aby bylo jasno," podívá se na mě Anna, když se za námi zaklapnou dveře, "Shina líčím já, ty se budeš starat o zbytek kapely," kdybych nebyla po včerejším alkoholem prosyceném večeru tak zeslabená, snad bych se neudržela a vystartovala po ní. Pokud mi byla zpočátku nesympatická, nenacházím pro ni nyní slov. Začínám vůči ní pociťovat silnou averzi. Vadí mi úplně vším. Ale nejvíc mě roztrpčuje zjištění, že ... že patří Shinovi. Její blábolení vnímám jen napůl. Ukazuje mi jednotlivé přípravky a pravděpodobně mi i doporučuje, jak mám koho líčit. Jenže všechen ten nezadržitelný vodopád slov jde mimo mě. Nevnímám ji. Opět pocítím malátnost. Na poslední chvíli se zachytím okraje stolu. Ještě včera jsem si představovala naše první shledání. Vybarvila jsem si ho do růžova. A teď jsem tvrdě narazila. Nic není tak, jak jsem si vysnila. Všechno je špatně. Pro Shina jsem vzduch. Když na mě spočinul poprvé pohledem, nedal na sobě znát ani špetku nadšení z toho, že mě vidí. Naopak. Přišlo mi, že mě považuje za neřešitelný problém. Ale pokud si myslí, že mu budu dělat problémy, mýlí se. Odhodlaně se zahledím na řadu vytažených přípravků. Jsem tu čistě pracovně. Nebudu mu zasahovat do života. A už vůbec mu nemíním šlapat po štěstí. Každý máme svůj život – on má Annu a já .. Seppa. Tečka. Není co řešit.
"Je ti všechno jasné?" vytrhne mě ze zamyšlení Anna. Roztržitě přikývnu.
"Fajn," zatváří se spokojeně. Za našimi zády zaslechnu blížící se kroky.
"Shine, miláčku," roztaje okamžitě Anna. Stojím k němu zády. Nemám zájem vidět jejich cukrování.  Nechci se dívat, jak se Anny dotýká, jak ji líbá a jak ji hladí... na to ještě nemám sílu.
"Můžeš mě nalíčit?" zaslechnu Shina. V první chvíli tomu přání nevěnuji pozornost. Pořád si myslím, že mluví na Annu. Až její rozčilený hlas uvede věci na pravou míru:
"Proč? Vždycky tě přece líčím já!" zasyčí Anna popuzeně.
"Chci si jenom vyzkoušet její kvality," i když se neotočím, tuším, že pokrčil bezradně rameny. Znám každičký výraz jeho tváře. Vidím ho před sebou, aniž bych se musela otáčet.
"Nechápu proč-" nadechuje se Anna k dalším argumentům, ale já jí skočím do řeči.
"Proč ne," založím si ruce v bok a pohlédnu na Annu. Maskérka se na mě s jasnou nevolí zašklebí. Moje přítomnost jí není vůbec vhod. Sekne po Shinovi vztekle pohledem a vyběhne z místnosti. Poprvé se se Shinem ocitneme úplně sami. Najednou nevím, jak se chovat. Zkoumám odřené špičky svých nových bot – včera jsem musela několikrát nakopnou obrubník, aniž bych o tom věděla -  a rukama si nervózně upravuji neposlušný pramen natupírovaných vlasů.
"Tak ... nalíčíš mě?" promluví po chvilce ticha Shin. Vyhnu se jeho pohledu a otočím se beze slova zpátky k rozloženým přípravkům. Bezradně je přejedu pohledem.
"Posaď se," ukážu na židli před zrcadlem. Shin poslechne. Prosmýkne se kolem mě a posadí se na nabízenou židli. I tento pohyb stačí k tomu, aby se ke mně dostala vůně jeho parfému. Připadám si omámená. Nasávám důvěrně známou vůni a cítím, jak se mi rozlévá do celého těla teplo.
Opět nastane hrobové ticho Čím bych měla začít? Koušu si nervózně re...


....
"Postačí mi tužka na oči a trocha řasenky," napoví mi Shin. Zahledím se na širokou škálu výrobků. To se mu lehce řekne, ale takových tužek na oči tu je nejmíň deset. Když se po nekonečně dlouhé době rozhoupu a jednu vyberu, rozhodne se mi Shin pomoct a sáhne po stejném výrobku. Na krátký okamžik se dotkneme konečky prstů. Zamrazí mě. Shin ucukne, jako by dostal ránu elektrikou. Odhodlaně uchopím tužku mezi prsty. Chtě nechtě se musím k Shinovi otočit čelem. Snažím se nepřipouštět si jeho blízkost. Rozklepanou rukou mu naznačím jemnou linku pod pravým okem. Shin se ani nepohne.
"Nikdy by mě nenapadlo, že nám budeš dělat maskérku," promluví Shin, když se zdá ticho nesnesitelné.
"Ani já ne," špitnu. Co mu na to mám říct? "Všechno zařídil Seppo," dodám. Shin se trochu zavrtí.
"Vydrž, ještě chvilku," napomenu ho. Samotnou mě překvapí, jak jsem se dokázala vžít do role – téměř – profesionální maskérky.
"Sluší vám to spolu," pokračuje Shin nezaujatým tónem. Sevřu pevněji rty. Jeho ledový klid mě jenom ujišťuje v tom, že je s Annou spokojený. Nežárlí. Spíš mu Seppo přišel jenom vhod. Trochu mě ta úvaha zamrzí. Jeho city vůči mé osobě vychladly. O tom svědčí i jeho nevzrušený hlas.
"A jak jsi vůbec dlouho .... venku?" ruka mi klesne dolů. Dalo se čekat, že se zeptá na "Doupě lásky".
"Necelý týden," hlesnu.
"Sebastian tě vykopnul?" překvapeně zamrkám. Kde se v něm vzalo najednou tolik jedovatosti? Shin se mi zahledí tvrdě do očí:
"Už jsi ho omrzela?" jeho drzý tón mě uráží.
"Nic o tom nevíš!!" vyjedu na něho. Shin po mě sekne pohrdavým pohledem.
"Jsi pořád stejná," zašklebí se, "hraješ to na všechny strany a myslíš si, že ti budeme všichni zobat z ruky," je mi do pláče. Skutečně si tohle myslí?! To mě vůbec nezná?
"Nechápu, jak jsem si mohl myslet, že je ti v Doupěti ubližováno," pokračuje tvrdě dál, "kdyby se ti tam nelíbilo, utekla bys už dávno. Jenom jsi se donekonečna vymlouvala na Sebastiana," musím se opřít o hranu stolu. Jeho obvinění mě zraňuje.
"Spletla jsem se v tobě," odvážím se poprvé ohradit, "je vidět, že mě vůbec neznáš," odhodím tužku zpátky na stůl, "zavolám Annu, aby tě dolíčila," nevěnuji mu už ani pohled a vypadnu pryč. Když proběhnu kolem kluků, začne se mi rozmazávat svět. Venku se vysíleně opřu o oprýskanou zeď zkušebny. Zavřu oči a nechám svým slzám volný průchod. Jak jsem mohla být tak trestuhodně naivní?! Je konec... definitivní... nemáme si už co říct. Jako bychom stáli každý na jiném břehu a dělila nás od sebe rozvodněná řeka. Most se zbortil. Vyčerpaně se sesunu podél zdi do dřepu. Takový scénář jsem si nepředstavovala ani v těch nejhorších představách.
Když na rameni ucítím letmý dotek, vyděšeně sebou cuknu. Ani jsem si nevšimla, kdy Seppo přišel. Beze slova mě vezme do náruče a odnese k autu. Přitisknu se k němu a nepřestávám plakat.
"Už bude dobře," pohladí mě Seppo po vlasech. Netuší, jak moc bych si přála, aby měl pravdu...


By Linut 

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.