Vrátil jsem se s Jonnem zpět na podium a odehráli jsme zbytek koncertu. Druhá polovina se mi zdála lepší. Rychleji mi utekla. Dokonce jsme i dvakrát přidávali. Kluci byli nadšený a Nakki serval plastového hada ze svých kláves, aby ho mohl hodit mezi rozvášněné fanoušky. Když jsme se loučili a klaněli, věděl jsem, že tahle show patřila k hrstce nejpovedenějších. Nevím, čím to bylo. Možná za to mohlo napětí, které mezi mnou a Jonnem celou dobu bylo. Možná to zlomil můj odchod do zákulisí a nakonec náš společný příchod. Nevím... každopádně jsem nebyl sám, kdo se smál a cítil energii proudící žilami. Lady Pink dostala novou strunu. Na podium dopadlo pár plyšáků, Jonne popadl největšího medvěda a s mírným úšklebkem ho poslal zpátky do publika. O plyš zavadilo několik párů rukou, ale celého medvěda získal jen jeden. Jonne si stoupl doprostřed a my ho obklopili. Automaticky jsem si stoupl po jeho levém boku a položil mu ležérně ruku na rameno. Během pár vteřin jsem ucítil kolem svých ramen pro změnu Nakkiho ruku. Když se k nám přidal konečně i Jay, který odhodil poslední paličku, uklonili jsme se. Hned dvakrát. A Jonne se posléze sehnul ještě jednou. Stáhl mě sebou. Mírně jsem se pousmál, protože mě zakrakal za vlasy. Možná to bylo nechtěně, ale vsadil bych se, že mě tím chtěl aspoň trošku potrestat. Show skončila. Naposledy jsem pohlédl do rozzářených obličejů v prvních řadách a posléze jsem následoval Anttiho do zákulisí.
"Výborně.. skvělá show, nemyslíte?" otočil se na nás Antti nadšeně. Nečekal však na odpověď, sebral ze země světlý ručník a osušil si jím obličej. Pot mu rozmazal tlusté linky kolem očí, které basák jednoduše utřel do bílého ručníku. Nekomentoval jsem to. Dělal to tak vždycky. A nikdo mu za to neřekl ani půl slova.
"Až na počáteční problémy," podíval se na mě káravě Jonne, "souhlasím," přikývl.
"Co se vůbec stalo?" chytil se toho okamžitě Jay. Ucítil jsem na sobě čtyři páry zvědavých očí. Pátý pár šedomodrých očí mě opět okázale ignoroval. Klidně si sušil zpocené vlasy ručníkem a tiše si pohvizdoval. Jako by mu koncert nestačil.
"Praskla mi struna," pokračil jsem rameny. Kupodivu tohle vysvětlení kluci vzali. Víc se nevyptávali a já jsem za to byl docela vděčný. Nejsou slepí, aby nepostřehli změnu, kterou jsme si s Jonnem prošli. Trávíme společně téměř všechen čas, takže každá hádka, každý nešvar a potíž se výrazně podepíše na celé kapele. Jak na vztazích, tak na koncertech a psaní nových songů. Když se jeden zasekne, chátrají všichni. V napjatí se nedá pracovat. A když jeden začne nepatrně vybočovat, zbytek se nedokáže sjednotit a pracovat bez něho. Nejde to. Buď všichni a nebo nikdo. To je na tom všem nejhorší...

"Počkej," chytím Jonneho za rukáv. Zastaví se a líně se na mě podívá.
"Co chceš Kristiane?" podívá se na mě podrážděně, když se kluci po jednom vytratí do svých domovů. "Jsem docela unavenej,"
"Co chci...?" opřu se ležérně rukou o stěnu kousek od Jonneho hlavy. "Tebe, přece..."

XXX

Poslední dobou není moc času psát, bohužel není ani tolik chuť a aby toho nebylo málo, nejsou ani nápady, protože je moje mysl momentálně zaměstnaná někde úplně jinde a veškerou múzu dávám někomu jinému... Takže tak.

By Linut