† 23. 12. 2009 | kód autora:
Cdg"Jako déšť stékáš po mém těle.. jako kapky vody chladíš mou kůži... jako slzy rosy - pláčeš..."
Tiše. Noha nohu mine. Líně. Kráčím dál. Zlověstný šelest padlých listů. Neotočím se. Zvuk sílí. Zrychlím krok. Praskot větviček sílí. Je blízko. Zpanikařím a poruším rytmus. Přestaň, chce se mi křičet. Dám se do běhu. Klopýtám. Běžíš za mnou. Strach mi svazuje nohy. Slyším tvůj dech. Jsi rychlejší než já. Nemám šanci zmizet. Být mlhou, rozplynula bych se. Být ptákem, zamavála bych ti z výšky černými křídly. Být zajícem, kličkovala bych mezi stromy tak dlouho, dokud bych se ti neztratila z dohledu....
Cloumáš se mnou a ptáš se, co dělám? .. Utíkám. Utíkám před tebou.. utíkám před sebou samou... utíkám totiž před vlastním svědomím...
† 23. 12. 2009 | kód autora:
CdgBeauty queen vznikla docela náhodou. Hlavní inspirace přišla při poslechu pomalé, melodické "Tallulah" od Sonaty Arcticy. Výňatek z textu songu dal název mé povídce. Jedná se konkrétně o tuto sloku:
"I see you walking hand in hand with long-haired drummer of the band
In love with her or so it seems, he's dancing with my beauty queen
Don´t even dare to say you hi, still swallowing the goodbye
But I know the feelings still alive, still alive"
Písnička, která nese svůj příběh. Písnička, kterou můžu poslouchat jenom v dobrém duševním rozpoložení. Písnička, která mě už několikrát málem dohanala k slzám.
Celý text "Tallulah":
Remember when we used to look how sun sets far away?
And how you said: "This is never over"
I believed your every word and I guess you did too
But now you're saying : "Hey, let's think this over"
You take my hand and pull me next to you, so close to you
I have a feeling you don't have the words
I found one for you, kiss your cheek, say bye, and walk away
Don't look back 'cause I am crying...
I remember little things you hardly ever do
Tell me why
I don't know why it's over
I remember shooting stars, the walk we took that night
I hope your wish came true, mine betrayed me
You let my hand go, and you fake a smile for me
I have a feeling you don't know what to do
I look deep in your eyes and hesitate a while...
Why are you crying?
Tallulah, It's easier to live alone than fear the time it's over, oo-ooh...
Tallulah, find the words and talk to me, oh, Tallulah,
This could be... heaven
I see you walking hand in hand with long-haired drummer of the band
In love with her or so it seems, he's dancing with my beauty queen
Don´t even dare to say you hi, still swallowing the goodbye
But I know the feelings still alive, still alive
I lost my patience once, so do you punish me now
I'll always love you, no matter what you do
I'll win you back for me if you give me a chance
But there is one thing you must understand
Tallulah, It´s easier to live alone than fear the time it´s over
Tallulah, find the words and talk to me ,oh, Tallulah,
This could be...
Tallulah, It´s easier to live alone than fear the time it´s over
Tallulah, find the words and talk to me ,oh, Tallulah,
This could be...
Linut
† 23. 12. 2009 | kód autora:
CdgVrátil jsem se s Jonnem zpět na podium a odehráli jsme zbytek koncertu. Druhá polovina se mi zdála lepší. Rychleji mi utekla. Dokonce jsme i dvakrát přidávali. Kluci byli nadšený a Nakki serval plastového hada ze svých kláves, aby ho mohl hodit mezi rozvášněné fanoušky. Když jsme se loučili a klaněli, věděl jsem, že tahle show patřila k hrstce nejpovedenějších. Nevím, čím to bylo. Možná za to mohlo napětí, které mezi mnou a Jonnem celou dobu bylo. Možná to zlomil můj odchod do zákulisí a nakonec náš společný příchod. Nevím... každopádně jsem nebyl sám, kdo se smál a cítil energii proudící žilami. Lady Pink dostala novou strunu. Na podium dopadlo pár plyšáků, Jonne popadl největšího medvěda a s mírným úšklebkem ho poslal zpátky do publika. O plyš zavadilo několik párů rukou, ale celého medvěda získal jen jeden. Jonne si stoupl doprostřed a my ho obklopili. Automaticky jsem si stoupl po jeho levém boku a položil mu ležérně ruku na rameno. Během pár vteřin jsem ucítil kolem svých ramen pro změnu Nakkiho ruku. Když se k nám přidal konečně i Jay, který odhodil poslední paličku, uklonili jsme se. Hned dvakrát. A Jonne se posléze sehnul ještě jednou. Stáhl mě sebou. Mírně jsem se pousmál, protože mě zakrakal za vlasy. Možná to bylo nechtěně, ale vsadil bych se, že mě tím chtěl aspoň trošku potrestat. Show skončila. Naposledy jsem pohlédl do rozzářených obličejů v prvních řadách a posléze jsem následoval Anttiho do zákulisí.
"Výborně.. skvělá show, nemyslíte?" otočil se na nás Antti nadšeně. Nečekal však na odpověď, sebral ze země světlý ručník a osušil si jím obličej. Pot mu rozmazal tlusté linky kolem očí, které basák jednoduše utřel do bílého ručníku. Nekomentoval jsem to. Dělal to tak vždycky. A nikdo mu za to neřekl ani půl slova.
"Až na počáteční problémy," podíval se na mě káravě Jonne, "souhlasím," přikývl.
"Co se vůbec stalo?" chytil se toho okamžitě Jay. Ucítil jsem na sobě čtyři páry zvědavých očí. Pátý pár šedomodrých očí mě opět okázale ignoroval. Klidně si sušil zpocené vlasy ručníkem a tiše si pohvizdoval. Jako by mu koncert nestačil.
"Praskla mi struna," pokračil jsem rameny. Kupodivu tohle vysvětlení kluci vzali. Víc se nevyptávali a já jsem za to byl docela vděčný. Nejsou slepí, aby nepostřehli změnu, kterou jsme si s Jonnem prošli. Trávíme společně téměř všechen čas, takže každá hádka, každý nešvar a potíž se výrazně podepíše na celé kapele. Jak na vztazích, tak na koncertech a psaní nových songů. Když se jeden zasekne, chátrají všichni. V napjatí se nedá pracovat. A když jeden začne nepatrně vybočovat, zbytek se nedokáže sjednotit a pracovat bez něho. Nejde to. Buď všichni a nebo nikdo. To je na tom všem nejhorší...
"Počkej," chytím Jonneho za rukáv. Zastaví se a líně se na mě podívá.
"Co chceš Kristiane?" podívá se na mě podrážděně, když se kluci po jednom vytratí do svých domovů. "Jsem docela unavenej,"
"Co chci...?" opřu se ležérně rukou o stěnu kousek od Jonneho hlavy. "Tebe, přece..."
XXX
Poslední dobou není moc času psát, bohužel není ani tolik chuť a aby toho nebylo málo, nejsou ani nápady, protože je moje mysl momentálně zaměstnaná někde úplně jinde a veškerou múzu dávám někomu jinému... Takže tak.
By Linut
† 23. 12. 2009 | kód autora:
CdgOd Jonneho odchodu utekl týden. Týden. Sedm ubohých dní od našeho prvního a zároveň taky posledního sexu. Za tu dobu se na mě ani jednou nepodíval. Na koncertech mě okázale ignoroval. Nepotřeboval mě k životu a dával mi to hrdě najevo. Když chtěl oživit show a donutit fanoušky k silnější a emotivnější reakci, motal se kolem Larryho. Nejednou si za tu dobu vyměnili dost výmluvný polibek přímo na podiu! Před všemi. Jako by náhle ztratil zábrany. Netrápilo mě to. Jediné, co mě rozčilovalo, byla jeho dokonale promyšlená ignorace. Je těžké vyjít s člověkem, s nímž nemluvíte a on je zároveň hrdým frontmanem kapely, v níž hrajete na kytaru. Ale mnohem težší je, trávit každý den po boku Jonneho a nemoct se ho ani dotknout, protože víte, že by začal řvát jak na lesy, kdybyste ho pohladili byť jen špičkou prstu po tváři. Nechci potíže. Už nikdy víc žádné komplikace. Uhodím do strun. Silněji. Stisknu krk růžové kytary. Pohladím struny o poznání agresivněji. Znovu. A znovu. Klouby na prstech mi zbělají. Svírám Lady Pink kolem jejího útlého těla příliš pevně. Jako bych z ní chtěl vymáčknout maximum. Donutit ten ubohý neživý nástroj, aby dokázal nemožné. Nakloním se blíž k holkám v první řadě a jedné z nich vložím do natažené dlaně růžové trsátko. Nepotřebuji ho. Je mi jenom na obtíž. Chci cítit struny na svých štíhlých prstech. Toužím po tom, aby mi ty zrádné mrchy rozedraly kůži do krve. Neřešte mě. Jsem Sir Christus, to vám jako popis musí stačit. Holky v prvních řadách křičí. Jančí. Skáčou na místě jako pominuté. Stejně jako pokaždé. Zdá se mi, jako by se můj život neustále točil kolem jedné, stále se opakující události. Stojím v kruhu, který nemá východ. Není úniku. Musím chodit pořád dokola - jako cvičené zvíře. Šílím sám ze sebe. Jedna struna nevydrží můj nápor a praskne. Polekaně ucuknu rukou. Trvá mi pár vteřin, než si uvědomím, co se stalo. Bezradně se podívám na Larryho. Jako bych od něho mohl čekat nějakou pomoc! Jonne si všimne mého zaraženého výrazu. Jeho oči metají blesky, když ke mně přijde s mikrofonem. Zpívá však dál. Na prázdno polknu. Na podiu je pánem Jonne. Stále se na mě rozzuřeně dívá. Naznačím mu, co se mi stalo. Aniž by na sobě dal cokoliv znát, začne zpívat další sloku. Jasně, nechává mě, abych se vykoupal ve vlastní blbosti. I když ta struna mohla prasknout z mnoha důvodů, je zřejmé, že Jonnemu pravý důvod došel. Topím se a on mi ještě přidrží hlavu pod hladinou! Seknu po blonďákovi naštvaným pohledem a bez sebemenší omluvy slezu z podia. Dav začne zmateně ječet. Zřejmě nechápou, co se stalo. Navíc by museli být všichni slepí, aby neviděli vztah, který teď s Jonnem mám. Ani jednou ke mně během koncertu nepřišel. Nevěnoval mi pohled. Nic. Nepředstavil mě. Jako bych byl vzduch. Křoví v jeho kapele. Kašlu na něho. Ať si zbytek koncertu dohraje třeba s jedním kytaristou! Larry mu bohatě stačí, ne?!
"Kristiane!" otráveně do sebe převrátím zbytek plechovkového piva. Další z Jonneho hysterických záchvatů? Neřeším ho. Jenom se lokty opřu o parapet a dívám se ven. Je tma. Na sklo dopadají kapky deště. Prší. Už zase.Nesnáším tohle deštivé období. Trvá příliš dlouho. A pak přijde zima. Krutá a ještě delší než deštivé dny. Při tom pomyšlení se oklepu odporem. Občas to tu nesnáším. Tu ponurost severu. Deprese, které se dostavují s prvním sněhovým popraškem. I zdraženou vodku, která se objeví na pultech s prvními náznaky zimy. Všeho je nedostatek. Tepla, světla, vodky...
"Kristiane Mikkonene!" zaječí Jonne. Vzápětí se rozletí dveře. Usoudím, že idyla skončila. Přesunu svůj pohled líně od okna ke dveřím. Jonne stojí mezi futry. Ruce v bok. Trochu mě ten obraz pobaví. Jonne mi nikdy nebude nahánět strach. Se svou tělesnou konstrukcí, stavbou těla, která se až nápadně shoduje s dívčí a světlými vlasy působícími tak nevinně, pro mě není žádnou hrozbou.
"Jak jsi mohl odejít v polovině koncertu?!" vybuchne Jonne vztekle. Zůstávám stále v klidu. Pobaveně sleduji jeho zlost. Stále rostoucí vztek, s nímž se není schopen poprat. Nedokáže ututlat své emoce. Vím to. Sám považuje své city jako nejzranitelnější místo.
"Praskla mi struna," pokrčím ležérně rameny. Přejdu na druhou stranu místnosti a vyhodím prázdnou plechovku do přeplněného odpadkového koše. Jonne za mými zády zlostně zafuní.
"To snad není důvod k odchodu, ne?!" Není, za jiných okolností bych si vzal od technika druhou kytaru a dohrál koncert. Ale dnešní večer byl jiný. Jonne si o to řekl sám. Kdyby se ke mně choval jako dřív, neudělal bych to. Nenechal bych kapelu na holičkách!
"Na tom už stejně nezáleží," mávnu nad vším rukou. Ať mi vleze celý Jonne Aaron třeba na záda. Svědomí se ve mně stejně nepohne. Ani kdyby tu začal vzteky brečet. Neobměkčí mě.
"Vrať se zpátky," procedí skrz zuby naštvaně Jonne. Úkosem na něho pohlédnu. "Koncert pokračuje dál," potvrdí mou domněku Jonne.
"In memoriam," zvednu tázavě obočí. Zpěvák přikývne. Dlouhá instrumentální část. Mohlo mě hned napadnout, že by Jonne jen tak neodešel v polovině písničky. On by to totiž narozdíl ode mě svým fanouškům neudělal. Já ano. Jsem parchant? Jsem kvůli tomu horší než Jonne? Nemyslím si... každý jsme jiný. Jonne je puntičkářský despota. Musí mít všechno dokonalé. To, co načne, se snaží dovést do zdárného konce. Já ne. Jsem jeho pravým opakem. Rozchruju s oblibou spoustu věcí, ale ani jednu nedodělám. Nechávám za sebou nepořádek a zlomená srdce. A co jako? Někdo to dělat musí. Právě proto jsme spolu vydrželi jako kapela tak dlouho. Jsme každý jiný. Každý z nás zastává jinou úlohu. Někdo musí být problémový typ. A musí tu taky existovat opačný element, který pokaždý uklidní vzniklou situaci. A tím není nikdo jiný než Jonne.
"Vezmi si novou kytaru a pojď," dodá blonďák už zcela klidně. Nevím, co se to se mnou děje, ale aniž bych se pokusil o další vzdor, seberu rudou kytaru, přehodím si popruh přes rameno a následuji Jonneho zpět do záře reflektorů a šíleného řevu, který nastal s posledním tónem songu "In memoriam"....
By Linut
† 23. 12. 2009 | kód autora:
CdgZpočátku tomu zvuku nevěnuji pozornost. V první chvíli mě napadne, že se Jonne urazil a udělal přesně to, co měl udělat už včera večer - odejít. Trochu si s tímto zjištěním oddechnu. Konečně pochopil, že tu pro něho není místo. Včera večer to byl on, kdo mě dokonale uspokojil, ale dneska v noci to bude zase někdo úplně jiný... S tím se musí Jonne vyrovnat. Tohle je prostě život. Můj život. A já do něho nehodlám zavádět kvůli Jonnemu nějaké inovace. Vyhovuje mi mít každou noc někoho jiného, protože můžu mít koho chci. Častokrát se nestihnu zeptat ani na jméno, ale ... záleží na tom? ... vždyť jde stejně jenom o pár seskupených písmenek. Nic víc a nic míň v sobe nenesou. Nezáleží mi na tom. K tomu, abych si užil nic vědět nepotřebuju... jenže Jonne... Jonne to bere všechno jinak. Sice se mi to s ním včera v noci líbilo, ale bylo to poprvé a taky naposledy. Už nikdy se ho nesmím ani dotknout, další tvrdý pád na zem by mu nejsíš zlomil srdce...
Vymáčku si do dlaně trochu šamponu a rozetřu si ho důkladně do vlasů. Sprchový kout okamžitě zahalí svěží vůně. Zhluboka se nadechnu, sice nevoní tak dobře, jako ten, co jsem měl minule, ale... všecho je lepší, než ten hnusný zápach vodky z mých úst. Jenže alkohol k tomu všemu neodmyslitelně patří, ušklíbnu se. Bourá hranice a donutí člověka nepřemýšlet nad tím, co dělá. A zda to, co dělá, je správné nebo naopak.
Tenký závěs za mými zády se zavlní. Kotníky mi ovane chladný vzduch. Zpozorním, ale neotočím se. Ještě pořád se cítím natolik zeslabený a omámený alkoholem, že nemám dostatek sil na to, abych vylezl a přesvědčil se, že Jonne skutečně odešel. Na okamžik nastražím uši, ale kromě hučící vody nic nezaslechnu. S mírným úšklebkem si strčím hlavu pod sprchu, blázním. Podezřívám ho a přitom k tomu nemám sebemenší důvod. Zavřu oči a cítím, jak doslova roztávám pod proudem příjemně teplé vody. Tohle jsem asi potřeboval.
Závěs se jedním trhnutím odhrne. Vyměníme si s Jonnem pohled. Ten jeho v sobě nese stopu nespravedlnosti, která je však téměř odplavena touhou. Ten můj je sice překvapený, nikoliv však udivený. Tušil jsem to. Nedokázal by jen tak odejít. To by nebyl Jonne...
"Můžu se s tebou osprchovat?" aniž by čekal na mou odpověď, vkročí jednou nohou ke mě. Nestačím ho zarazit. Pořád se ještě trochu zpamatovávám ze vzniklé situace.
"Jonne.." pokusím se zaprotestovat. Ale on mě umlčí. Natiskne se na mě celým svým tělem a snaží se vyhledat má ústa. Uhýbám. Jonne je sice slabší, ale zřejmě toho včera nevypil tolik. Když se mu podaří přitisknout rty na mé, rozhodnu se si s ním chvíli pohrát. Nechám ho. Dokonce ho ani nezarazím, když mi přejde prsty po tváři, přes bradu, až na krk, kam se posléze přesune i svými chtivými rty. Jemně mě kousne.
"Jonne, tohle ne-" snažím se ho od sebe odstrčit, ale má sílu. Nenechá se jen tak odbýt. Pokračuje dál. Chvíli se jen opírám o stěnu sprchového koutu a nechávám Jonneho, aby mě hladil po celém těle. Slastně přivřu oči. Líbí se mi to. Lhal bych, kdybych tvrdil opak. Jonne se po pár minutách osmělí ještě víc. Sjede rukou do mého rozkroku. Otevřu oči.
"Jonne, to by stačilo," zachraptím. Přece jsem si před chvílí něco řekl, ne?! S Jonnem už nikdy!
"Ale já to chci," zamumlá. Mozek mi s tímto přiznáním přestane fungovat. Přeberu iniciativu a silou Jonneho namáčku na stěnu. Vypískne. Nevím, jestli překvapením, nebo náhlým chladem, ale zjišťovat to nehodlám. Pohlédnu mu tvrdě do očí a otočím si ho k sobě zády. Chtíč, který mě ovládl, začíná být nesnesitelný. Musím to udělat. Kašlu na předchozí předsevzetí... tohle bude naposledy.
"Počkej," zarazí mě na poslední chvíli Jonne, "miluješ mě?" tato slova na mě mají účinky ledové sprchy.
"To teď neřeš," snažím se z toho nějak vykroutit a přitisknu své rty na jeho krk, abych ho přivedl na jiné myšlenky. Jonne se ode mě však odtáhne: "Tak miluješ mě nebo ne?!" jeho hlas je rozzuřený a možná taky trochu lístostivý. Pokořený a prosebný.
"Nedokážu lhát," pokrčím rameny. Jonne zůstane nehybně stát. Když se k němu přiblížím, abych pokračoval tam, kde jsme skončili, hrubě do mě strčí. Zavrávorám a málem přepadnu dozadu.
"Co to do tebe vjelo?! Myslel jsem, že to chceš!" zaječím na něho. Jonne na mě beze slova pohlédne. V očích se mu lesknou slzy. Zmlknu. Nepoučil se. A já to málem udělal znovu. Nechybělo málo a opět jsem opakoval svou chybu. Cítím, jak ze mě veškeré vzrušení pomalu opadává. Jonneho hrudník se nepřestane přehnaně zvedat. Snaží se to rozdýchat.
"Jsi parchant, Kristiane," zasyčí mi do obličeje. Takovou reakce jsem od něho nečekal, ale lepší, než kdyby mi tu začal dělat scény plné výčitek. Jonne tiše vyklouzne ze sprchového koutu, přes sebe si přehodí župan. Mlčky ho pozoruji. Jonne si utáhne pásek a vystřelí z koupelny. Už mi nevěnuje ani pohled.
Netrvá dlouho a zaslechnu bouchnout domovní dveře. Jonne odešel.
By Linut
† 23. 12. 2009 | kód autora:
CdgPřesně v šest se ozve tiché zaklepání na dveře mého hotelového pokoje. Musím se usmát. Seppo je přesný jako hodinky. Ani o minutu déle. Naposledy zhodnotím svůj vzhled v zrcadle a poté přejdu pomalým krokem ke dveřím.
"Páni..." přivitá mě Seppo nevšedně a obdivně si mě přeměří od hlavy až k patě. Když se dost vynadívá, strčí mi do ruky rudou růži.
"Rozmýšlel jsem se mezi bílou a rudou, ale k tvým novým vláskům," pousměje se a pak pokračuje, "se hodí víc barva vášně," dokončí svou původní myšlenku. Musím uznat, že na jeho úvaze něco bude. Ačkoliv mám slabost pro bílé růže, tahle není vůbec k zahození. Po Seppových slovech se na ni navíc dívám trochu jiným pohledem. "Počkej chvilku, dám ji jenom do vázy," nechám Seppa mezi dveřmi a vběhnu zpátky do pokoje. Hotelový pokoj je sice nadstandartně vybaven, ale vázu nevede. Proto se musím prozatím spokojit s plastovou lahví. Jako provizorní váza poslouží dokonale.
"Můžeme?" ozve se mi za zády Seppo. Leknutím poskočím. Musel přijít strašně potichu. Vůbec jsem nezaznamenala kroky. Zřejmě jsem byla příliš zabrána hledáním. Omluvně se zadívám na plastovou lahev, Seppo se opět pousměje, ale nic neřekne. Uznám, že déle tu otálet nemá cenu. Navíc tu začíná trochu houstnout atmosféra. A na to ještě nejsem připravená. Proto udělám pár zbytečně rychlých kroků k Seppovi a nenápadně mu naznačím, že je čas odejít... Pokud jsem si myslela, že bude dělat problémy, spletla jsem se. Vzorně se přesune na chodbu hotelu a počká, až si nazuji boty.
Když scházíme mlčky po schodišti do přijímací haly, zahlédnu Erica. Opírá se o pult a povídá si s Natálií. Pořád na mě působí stejně protivným dojmem. Ale když mě zahlédne po boku Seppa, nepatrně se pousměje. Eric vysleduje její pohled. Zadívá se na nás a odlepí se od recepčního pultu. To Natálii moc nepotěší, takže opět naladí svůj neutrální, lehce znuděný výraz.
"Jdeš nás zkontrolovat?" dusí v sobě smích Seppo. Eric se na něho zašklebí.
"Jak jinak," pronese.
"Ale to jsi nemusel," vrátí mu Seppo stejným tónem. Eric se nadechuje k další odpovědi, ale ve stejnou chvíli za sebou zaslechne Natálii:
"Ericu?? Můžeš sem prosím na chvíli.." pousměje se na něho. Věnuju mu soucitný pohled. Seppo se zatváří nadmíru kysele, chytí mě za ruku a táhne mě ven.
"Nemůžu ji ani cítit," vysvětlí mi před hotelem. Chápavě přikývnu. Sice k ní nechovám takovou averzi jako Seppo, ale taky si moje sympatie rozhodně nezískala.
"Nechápu, co na ní Eric vidí," zavrtí hlavou a vytáhne si z kapsy krabičku cigaret. Nabídne mi.
"Díky, ale nekouřím," odmítnu. Seppo okamžitě pochopí. Vrátí cigaretu, kterou si už vkládal mezi rty, zpátky do krabičky a omluvně se na mě usměje.
"Klidně si zapal, mě to nevadí," řeknu s lehkou dávkou ironie v hlase. Původně jsem jí tam dát nechtěla, ale vybavili se mi všichni zákazníci. Většina z nich si hned po sexu zapálila. A já jsem téměř vždycky kouřila s nimi. Vlastně jsem s tím přestala až v den, kdy do "Doupěte lásky" vpadla policejní jednotka... Shin taky nekouřil.... kousnu se do rtu. Ačkoliv vedle mě stojí Seppo a svírá jemně mou dlaň ve své, nedokážu přestat myslet na Shina... pořád se mi zjevuje. Ale když jsem se Seppem, je jeho podoba výraznější. Jako by mi jeho obraz v Seppově přítomnosti přímo vyvstával. Jako by v sobě měl Seppo kus Shina. Hloupost. Seppo nemá se Shinem nic společné! Každý z nich je úplně jiný. Ať už vzhledem, tak chováním. Tak proč se mi, sakra, pořád vybavuje?! Proč?! Pokouším se zapomenout, a místo toho na něho myslím čím dál tím víc!
"Máš nějaké speciální přání, co se restaurace týče?" vyruší mě Seppo. Přistiženě sebou trhnu. V hlavě se mi právě odehrávala Shinova poslední slova. Srdce se mi splašilo při pomyšleční, že si stále dokážu vybavit zabarvení jeho hlasu.
"Nechám to na tobě," zamumlám. Seppo se mnou zabočí do postranní ulice. Už z dálky vidím nápis jedné z vyhlášených restaurací v Berlíně. Nic nenamítám. Musím se přece naučit víc žít. Bavit se. Být mezi lidmi. A tohle bude zřejmě první zatěžkávací zkouška.
Než se naděju, stojíme uvnitř a číšník nás vede ke stolu. Většinu věcí ani nevnímám. Nechávám všechno na Seppovi. Objedná lahev vína a na jeho doporučení si z jídelního lístku vyberu jedno ze široké škály, dle mého názoru předražených, jídel.
"Mel," osloví mě jemně Seppo. Přinutím se vrátit do reality. Připadám si naprosto nemožná. Asi jsem měla Seppovo pozvání odmítnout už v kadeřnictví. Tohle není pro mě. Všichni ti snobové kolem... nesedí mi. Nikdy jsem se nepohybovala mezi podobnou skupinou lidí. Opovrhovala jsem jimi. A teď jsem se stala jednou z nich? Nebo spíš.. teď se snažím hrát na jednu z nich? Dělám všechno proto, abych sem zapadla, ale ve skutečnosti tu být nechci. Mnohem radši bych skončila v obyčejné pizzerii, mezi normálními lidmi.
Necítím se tu. Připadám si jako na trní. Přijde mi, že každý musí poznat, co jsem zač. Navíc tu mám nepříjemný pocit. Kolik pracháčů ke mně chodilo? Dost.. A kolik jich tu asi sedí? Kolik z nich mě poznalo? ... Nebo jim snad křivdím? Jsou všichni svatí, neposkrvnění a vzorní manželé? Nebo se snaží svou vinu utopit v drahém, značkovém vínu po boku své stárnoucí manželky? Laciné gesto, které se stává předraženým až při placení. Stačí jim tento styl života? Jsou spokojení? Uklidní manželčinu duši tím, že si dokážou párkrát do týdne zahrát na vzornou a milující polovičku? Nebo je to všechno pouze přetvářka? ... Je mi z toho prostředí zle.
S lehkou nevolí smočím rty ve vínu. Seppo očekává můj názor. Nechci vědět kolik to víno stálo, ale přijde mi naprosto obyčejné.. jako ty destíky levných, které jsem pila kdysi... nepoznám rozdíl. Kvalita se mi slije do jedné lajny. Nedělám mezi tím rozdíl. Víno jako víno. Stejně je to všechno podfuk.
"Co je s tebou, Mel?" nakloní se ke mně přes stůl Seppo. Jeho oči po delší době nežhnou, ale působí spíš rozpačitým dojmem. Asi nemůže pochopit změnu, která se ve mně právě odehrává. Ani já ji nechápu. Nechala jsem Seppovi volnou ruku. Kdybych od začátku naznačila, že si nepotrpím na podobné podniky, zavedl by mě určitě někam jinam. Nemůže být přece jedním z nich! Není jako oni! Přede mnou přeci nesedí muž, který vyžaduje sexuální služby v "Doupěti lásky", nýbrž kadeřník s milým úsměvem ve tváři! Křidím mu...
"Nesedí ti prostředí?" uhodne. Nepatrně přikývnu. Jsem ráda, že to poznal sám.
"Neměl jsem tě sem brát," zamumlá zoufale, "ale chtěl jsem pro tebe to nejlepší, chtěl jsem, abys věděla, že si tě moc vážím," zvedne mi prstem bradu. Podívám se mu do očí a vím, že mluví pravdu.
"Ještě pořád můžeme odejít, jestli chceš," stiskne mi povzbudivě ruku.
"Vždyť jsme si objednali jídlo-" Seppo mě přeruší:
"Copak na tom záleží?" zablýskne se mu v očích, "Neříkej mi, že jsi nikdy neudělala nic šíleného?" šeptá mi do ucha a mě se pomalu začíná vracet nálada. Tohle je ten Seppo, kterého jsem poznala dneska ráno. Kadeřník se smyslem pro humor. Osoba, která mi je blízká a já ani nevím proč.
"Utečeme zadním vchodem," zvedne se a nabídne mi rámě. Trochu v obavách se otočím.
"Tvař se nevzrušeně, nic nepoznají," zašeptá mi do ucha. Když míjíme jednoho z perfektně oblečených číšníků, políbí mě něžně na rty. Jeho gesto mě vykolejí, ale hned mi dojde, že to byl úmysl. Číšník se diskrétně otočí, aby nás "nešmíroval", čehož využijeme a vyběhneme ruku v ruce do noci...
.....
"Neměl bys tolik pít," Shin se otočí na kamaráda a na protest do sebe kopne dalšího panáka vodky.
"Není mi patnáct! Můžu si dělat co chci!" vyjede na něho ostře. Oči se mu zalesknou. Alkohol mu stoupl do hlavy. Kiro se na něho zadívá. Takhle to přece nemůže pokračovat. Vždyť se tímhle tempem zničí! Pořád tvrdí, že teď prožívá nejlepší období svého života, ale lže sám sobě. Svůj smutek utápí v alkoholu a svou samotu zabíjí v náručí vychytralé maskérky. Anny. Pro ni je Shin triumfem. Mít ho je pro ni lepší než výplata, kterou dostává. Copak Shin nevidí, že ho jenom využívá?! Touží po tom, spát s hvězdou. Nic k němu necítí. Jenom s ním sdílí jeho samotu....
Shin se vrávoravě zvedne. Kiro se ho ani nesnaží zachytit. Jestli si natluče, poučí se. Ale Shin to ustojí. Sice mu chvíli trvá, než nabere rovnováhu, ale poté se mu to podaří. Beze slova zamíří do další místnosti. Kiro přivře oči. Ví, kdo tam na něho čeká. Ví, jak bude jeho opilectví pokračovat. Už teď ví, v čí klíně bude dneska v noci usínat....
By Linut
† 23. 12. 2009 | kód autora:
CdgYu jednou ruku odemkne vstupní dveře, druhou mi volně ovine kolem pasu, a s úsměvem mi pokyne, abych vešla. Neváhám a překročím zvědavě práh. Zaslechnu, jak Yu zabouchl dveře a poté ucítím dotyk jeho prstů ve své dlani. Otočím se na něho a přijmu nabízenou ruku. Yu se usměje a beze slova mě táhne někam po schodech nahoru. Neprotestuju, nechám se vést a se zájmem sleduju pár dveří, které jsme právě úspěšně minuli.
"Kluci nejsou doma?" dojde mi po chvíli, když zastavíme před jeho pokojem. Yu s úsměvem zavrtí hlavou:
"Nejsou." skloní se ke mně a zlehka mě políbí na tvář. Jeho chování mě trochu zarazí. Čekala jsem všechno možný, ale takhle téměř gentlemanský polibek, nikoliv. Nějak mi k Yuovi nepasuje.
"Vítej.." popostrčí mě do svého pokoje, když nerozhodně přešlapuju na prahu a nemám se k tomu, vejít dál.
"Je to trochu bordel.." podrbe se váhavě ve vlasech, působí tak rozpačitě, že se musím začít smát.
"Čemu se směješ, potvoro?" šťouchne do mě rozverně, ale oči mu planou. Se smíchem se mu snažím uhnout, ale nedaří se mi to, kamkoliv se hnu, objeví se vzápětí těsně vedle mě.
"Trochu?" zvednu se smíchem obočí a opět musím chvíli čelit jeho dotykům. "Vypadá to tady jako přinejmenším jako po výbuchu." dokončím svou myšlenku a podívám se na něho.
"Fajn, fajn." zvedne ruce nad hlavu. "Přiznávám se, nestihl jsem uklidit." přizná kajícně a schová si tvář do dlaní.
"Nevadí mi to.." oddálím mu ruce, abych se mu mohla zahledět do očí. "Tohle mi k tobě pasuje mnohem víc než naklizený hnízdo." ztiším hlas. Yu se na mě chvíli mlčky dívá a poté mi sjede pomalu po tváři ukazováčkem. Skoro nedýchám. Zastaví se až na bradě, aby si pomohl a přitáhl si lehce mou hlavu k sobě.
"Tohle je jedna z těch věcí.." zašeptá a zlehka se vpije do mých rtů. Přivřu oči a vychutnám si jeho jemný dotek.
"Jakých věcí?" vydechnu, když se od sebe o kousek oddálíme. Yu zavrtí hlavou a znovu mě políbí. Ale tentokrát do našeho polibku dáme víc vášně.
"Yu!" zakrakám ho za vlasy. Zamračí se, ale přesto vím, že se nezlobí.
"Neodpověděl jsi mi." uhnu před jeho dalším útokem.
"A na co?" zeptá se a opět se ke mně nakloní. Odvrátím hlavu do strany:
"Jaký věci jsi měl na mysli.." zamumlám. Zdá se mi, že si se mnou zase zahrává. Ani nestačím svou myšlenku vyslovit nahlas a Yu si mě k sobě znovu přitáhne. Nejdřív se mu snažím bránit, ale po pár vteřinách stejně rezignuju a oddám se jeho polibkům.
"Ty, kvůli kterým jsem tady.. jsme tady..." odpoví zmateně.
"Nerozumím ti." zašeptám zmateně.
"Kvůli kterým jsi se mi dostala pod kůži..." uchopí mou ruku do své a přiloží si ji na levou část hrudníku.
"Tluče, slyšíš?" usměje se. Podlomí se mi kolena. Další vyznání? Za dnešní den jimi teda rozhodně nešetří... Ale líbí se mi forma, kterou všechno prezentuje...
Pohladím ho po hrudi a nastavím mu dobrovolně rty. Už nic neřeším. Sice ve mně pořád hlodá červíček pochybností, že mě jenom využívá.. ale pokud tomu tak skutečně je, dokáže být skvělý lhář... možná ano, připustím si trochu zklamaně, jenže ani sladké lži mi nezabrání v tom, abych se od něho odtrhla. Ať je pravda jakákoliv, nezajímá mě. Aspoň ne v tomhle okamžiku. Chci si ho užít, dokud můžu... protože jeden nikdy neví, kdy se všechno zbortí... a zůstanou jenom vzpomínky...
"Na co myslíš?" pohladí mě po zlehka po tváři, když vypozoruje mé svraštěné čelo.
"To teď není podstatný.." zalžu z otočky. V koutku duše se totiž pořád bojím, že kdybych vyšla se svými pochybami ven, potvrdil by mou teorii, která by mě srazila na kolena. A já chci ten okamžik, co nejvíc oddálit...
"Jak myslíš.." zašeptá mi mezi motýlími polibky, kterými mě začne náhle zasypávat. Pokouším se mu je vracet stejnou měrou, ale zdá se mi, že si počíná zručněji. Je rychlejší a minutu od minuty naléhavější...
Když se začne situace vyhrocovat, zakručí mi z ničeho nic v břiše. Yu mě přestane líbat:
"Já zapomněl, že jsi nic od rána nejedla..." zastrčí mi pramínek vlasů za ucho.
"Na tom nesejde." mávnu nad tím vším rukou. "Nemám hlad." snažím se ho přesvědčit, ačkoliv pravda je jiná. Málem šilhám hlady, což se vzápětí také potvrdí, protože mi břicho na protest opět zakručí. Yu se zasměje:
"Ale jo.. tvoje břicho se s tebou teda moc neztotožňuje." zasměje se a položí mi na něj dlaň. Zatají se mi dech, tohle gesto mi přijde tak nějak důvěrnější než všechno ostatní... nevím proč.... je to zvláštní.
"Pojď..." chytí mě opět za ruku a táhne mě ven z pokoje.
"Kam zase?" snažím se lehce protestovat. Nejde mi na rozum, jak se dokázal takhle rychle snést zase pevně nohama na zem... já si připadám pořád jako omámená...
"Do kuchyně." mrkne na mě.
"Ale-" pokusím se o poslední vzdor, jenže Yu se na mě otočí a rezolutně mě utne už v začátku:
"Nechci slyšet žádné ale." dodá a mě nezbude nic jiného než ho následovat.
"Teď doufej, že kluci ještě nestihli zaútočit na ledničku." utrousí Yu váhavě. Tohle mě rozesměje, vzpomenu si totiž na Kira, kterého Shin vynesl skoro v zubech, když zjistil, že se usadil u jeho (vlastně naší) lednice...
"Čemu se směješ?" neujde Yuovi můj úšklebek, který nedokážu skrývat.
"Ničemu." zazubím se.
"No počkej.." zamumlá, chytí mě a vysadí na kuchyňskou linku. Automaticky od sebe oddálím nohy a uvolním mu trochu prostoru, aby se ke mně lépe dostal. Věnuje mi dlouhý polibek a když se odtáhne, položí vedle mě ruce, čímž mi zabrání v útěku.
"Zůstaň tady." řekne nesmlouvavě a otočí se k lednici, aby se vzápětí vrátil s velkým balením nutely.
Se zářícíma očima se ke mně vrátí a i přes mé protesty tu pixlu rozdělá.
"Yu.. tohle ne.." zavyju nešťastně. Tuším, co hodlá udělat.
"Ale ano.." zasměje se škodolibě a nabere trochu na prst, aby mi mohl vzápětí rozetřít tu sladkou hmotu na rty. Nemusím snad ani říkat, že se ke mně okamžitě přisaje rty, takže se oba dva solidně umažeme. Jakmile se ode mě odtrhne, olíznu si zbytek čokolády a podívám se na jeho ústa. Okamžitě si jeho hlavu přitáhnu blíž a slíznu mu šmouhu, která se mu nějakým záhadným způsobem dostala až na tvář...
Yu napětím skoro ani nedýchá. Jenom mě pevně svírá kolem boků a čeká až svůj čin dokončím.
"Teď já." zazáří a chce můj proces zopakovat, jenže v ten samý okamžik, co se ke mně nahne, vrznou dveře. Leknutím ztuhnu a nejsem schopná pohybu. Neříkal náhodou, že jsou kluci pryč?! Vyděšeně se mu zadívám do tváře, jenže Yuovi místo šoku pohrává na rtech úsměv. Vidí návštěvníka jako první, proto se culí, napadne mě.
"Potřebuješ něco, Strify?" zeptá se drze Yu a nehodlá sundat ruce z mých boků. Strify si stoupne vedle linky a vykulí na naši dvojici nevěřícně oči.
"Strify?" zasměje se Yu. "Jsi v pohodě? Nebo jsi ztratil řeč?" rejpne si do něho. To Strifyho částečně probere, s námahou od nás odtrhne oči a kývne:
"Vodu.." pronese první slovo. Yu se přese mě nahne, takže na mě skoro leží a za zády mi poslepu nahmatá láhev s minerálkou. Když se ode mě nepatrně odtahuje, stihne mě letmo políbit. Strify přešlápne nerozhodně na místě.
"Tady máš." podá mu konečně vodu, aniž by mu věnoval pohled a opět mě nedočkavě políbí. Strify láhev přijme, ale neodejde. Jenom nás stále hypnotizuje očima. Lehce od sebe Yua odstrčím a naznačím mu, že asi něco není v pořádku, když tu Strify pořád přešlapuje..
"Co ještě?" vyjede na něho trochu vytočeně Yu. Strify sebou trhne:
"To není moje voda." dostane ze sebe s mírnou námahou. Yu protočí oči:
"A čí teda?" pronese trochu podrážděně.
"Kirova." odpoví krátce Strify a postaví vodu vedle mě.
"A to jsi poznal podle čeho?" procedí Yu skrz zuby.
"Je perlivá!" vyhrkne Strify, jako by ho někdo postřelil.
"Neperlivá došla." uzavře Yu debatu, ale Strify stojí pořád na stejném místě.
"Ale-" začne Strify váhavě.
"Tak si natoč vodu z vodovodu!" otočí se na něho Yu.
"Nebo ze záchodu.." dodá škodolibě a vklouzne jednou rukou pod lem mého trička. S trochou rozpaků se podívám na Strifyho. Yu prudce vydechne:
"Strify, můžeš mi říct na co ještě čekáš?!" zaječí hystericky.
"Až mi podáš tu vodu.." podívá se na něho Strify, jako by spadl z Marsu.
"A kde ji mám asi tak vzít?" šlehne po něm Yu pohledem.
"Tam.. vzadu.." ukazuje kamsi za mě. "Je za Sarah..." podívá se na mě, jako bych byla jeho poslední naděje. Poslepu zašmátrám a skutečně nahmatám z poloviny plnou láhev s neperlivou vodou! Váhavě ji Strifymu podám. Očima mi poděkuje, zato Yuovi nevěnuje příliš radostný pohled.
"A teď už můžeš konečně odejít." zašklebí se na něho Yu. Na to Strify už nic neřekne a vypálí jako by mu za patama hořelo...
Yu se ke mně opět otočí.
"Neříkal jsi náhodou, že tu nikdo není?" zvednu obočí. Yu pokrčí rameny:
"Musel přijít těsně po nás.." usoudí a laškovně mě kousne do spodního rtu. Opět se zabereme sami do sebe a na okolí zapomeneme. Situace, že by se Strify vrátil, skutečně po tom výstupu nehrozí, usoudím.
Yu si opět smočí prst do nutely, ale tentokrát mě donutí otevřít ústa. Poslušně tak učiním a slíznu další dávku. Za chvilku budu asi přeslazená, ale o tohle se nemůžu nechat ochudit, ne?
"Tak se mi to líbí.." zašeptá a sjede mi rukou na záda. Chvíli mě jen tak hladí a pak mi opět vklouzne rukou pod tkaninu trička.
Bohužel v ten samý okamžik vrznou dveře a před námi se pro změnu objeví Kiro. Yu skoro zavrčí:
"To se mi snad jenom zdá!" zasyčí směrem k blonďákovi, který na nás kouká sice překvapeně, ale za to méně okatě než Strify.
"Co bys rád?" procedí Yu naštvaně.
"Co by.." pohodí Kiro rameny. "Mám hlad.." přizná a automaticky otevře ledničku, aby si vzápětí na stůl vyndal sýr a ještě pár maličkostí. Yu ho nepřestává pozorovat. Asi čeká až konečně vypadne, jenže Kiro mu zhatí plány, protože vytáhne toustovač a zapojí ho do zásuvky, načeš si začne před našima očima patlat tousty!
"Tak to ne!" vypění Yu. "Tohle je trochu moc, nemyslíš?" zaječí na něho. Kiro se na něho nechápavě otočí:
"Co jako?" zatřepe vyděšeně hlavou.
"Odmítám tu čekat dvacet minut, než se ti ty blbý tousty udělají!" sykne Yu. Položím mu ruku na rameno:
"To nevadí.." zavrtím hlavou a chci slézt dolů, ale Yu mě nepustí.
"My tu byli první." obrátí se opět na Kira. "Takže padej." vypojí mu toustovač ze zdroje. Kiro se na něho naštvaně podívá:
"To mám jako zdechnout hlady nebo co?!" zakřičí zoufale.
"Vezmi si jablko." ukáže Yu do mísy na stole.
"Nechci." ohrne Kiro nos.
"Tak to máš blbý." vyjede na něho Yu a hodí po něm ovoce. Kiro ho na poslední chvíli zachytí a začne si něco pro sebe brumlat. Sice mu s Yuem nerozumíme, ale myslím, že nás právě proklíná a posílá do horoucích pekel..
"Padej, my to uklidíme." chytí ho Yu za rukáv, když vidí, že začne Kiro pomalu uklízet zpátky věci do lednice... Jenže právě v tu chvíli padne Kirův zrak na nutelu, co se povaluje otevřená vedle dřezu. V první chvíli se nezmůže na slovo, jenom zalape po dechu.
"A jéje.." procedí Yu potichu, takže to slyším jenom já.
"No to snad... to snad ne!" dostane ze sebe Kiro a vrhne se na nutelu, jenže Yu jeho výpad zřejmě očekával a hmátl po ní o vteřinku dřív.
"Vy jste mi ji celou sežrali!" zaječí zděšeně.
"Koupíme ti novou." protočí Yu oči. Je mi Kira líto, kor když vím, jak si na tu nutelu potrpí, ale Yu neustoupí. Odmítá mu ji vydat.
"Tohle je tak nespravedlivý!" zakřičí Kiro. "Je moje!" praští Yua do paže. "Takže mi ji koukej vrátit! Hned!" Yu se na mě podívá a v koutkách úst mu zacuká.
"Vezmi si jablko," věnuje mu soucitný pohled.
"Ale já chci svou nutelu!" dupne si Kiro vzpurně. "Mám ji i podepsanou!" dodá vítězně. Vyměníme si s Yuem nejistý pohled a pak se oba ve stejný okamžik podíváme na obal. Yu zařve smíchy. Na obalu je totiž skutečně lihovkou napsáno "Kiroušek"... nechápu, jak jsme si toho předtím mohli nevšimnout.. je to tak viditelný... asi jsme se prostě příliš zaobírali sami sebou...
"Tak co?" dá si Kiro ruce v bok. "Vrátíš mi ji nebo ne? Je na ní moje jméno, takže je MOJE!" zdůrazní poslední slovo. Yu se na mě pobaveně podívá a pak jedním škubnutím strhne etiketu.
"Teď už není..." utrousí. Kiro našpulí pusu a s hrozbou vraždy naštvaně odejde.
"Zapomněl sis tady to jablko!" zakřičí za ním Yu se smíchem.
"Netrap ho." šťouchnu do něho.
"Ale.. snad se ho nebudeš zastávat.." podívá se na mě udiveně.
"Budu." zasměju se.
"Tak to ne.." zavrtí Yu hlavou a přisaje se mi ke kůži na krku.
"Yu! Nech toho.." vyrážím ze sebe se smíchem. "Budu tam mí cucflek!" pokouším se ho od sebe odstrčit, ale on se nedá.
Bohužel nám není dopřáno klidu. Mezi dveřmi se totiž objeví další osoba. Ale nejedná se ani o Strifyho nebo Kira...
"Už i ty?" Yu vypadá na počátku nervového zhroucení. Luminor si pomalu nakráčí doprostřed místnosti.
"Co to bude tentokrát?" rezignuje Yu. Zřejmě se smířil s faktem, že dneska sami nebudeme...
"Klídek.. jdu jenom Kirovi pro sušenky.." mávne rukou Lumi s hlavou ve špajzu, ale pak se otočí směrem k nám:
"A mám mu k tomu vzít i nutelu..." tři páry očí padnou na tu prokletou pixlu.
"Nezabila bys je?" podívá se na mě Yu zoufale a já se musím nad tou jeho bezmocí začít smát...
By Linut
† 23. 12. 2009 | kód autora:
Cdg"Jak jsi se vyspala?" uslyším líbezný hlas. Nechápavě otočím hlavu. Zůstal tu! Neodešel... Yu mě pohladí po tváři a zasměje se:
"Proč na mě tak koukáš? Jak kdybych spadl přinejmenším z Marsu?" zlehka mě cvrkne do nosu. "Chápu, že musím vypadat po ránu bez laku a make-upu šíleně, ale zase tak strašný to snad není, ne?" zhrozí se. O kousek se od něho odtáhnu, aby na mě nedosáhl a zavrtím pobaveně hlavou:
"Nikdy by mě nenapadlo, že tu zůstaneš.." sklopím oči. Yu mě obejme a políbí do vlasů:
"Nedokázal jsem odejít. ... bez rozloučení.." zašeptá mezi malými polibky.
"Už jsi to jednou udělal, pamatuješ?" připomenu mu. Yu se tiše zasměje a pak mi přiloží ukazováček na ústa. Náhle zvážní.
"To byla jiná situace." sjede prstem po mých rtech na bradu a mírným úsměvem mi ji zvedne.
Bohužel nám není dopřáno chvíli klidu. I přes stěnu zaslechneme dupot nohou po schodech. Strnu a vytřeštěně se podívám na Yua. Opatrně se napřímil, připraven, kdykoliv vyskočit z postele a utéct.
Kroky ustanou. Tipuji, že Shin stojí za dveřmi a váhá, zda má vejít dovnitř. Je ve mně malá dušička. Yu se ke mně přesto skloní a políbí mě. Bez ohledu na to, co se bude v následujících vteřinách dít. Neodstrčím ho, ale nedokážu si jeho rty ani pořádně vychutnat.
Náhle se ozve tiché zaklepání. Shin se přece jenom rozhodl zvolit slušnější metodu, prolétne mi hlavou a rychle strčím do Yua. Okamžitě pochopí, vyskočí z postele a přeběhne přes celý pokoj na balkon. Když vidím, že se jednou nohou přehoupl přes zábradlí a vyslal ke mně poslední pohled a vzdušnou pusu, vyzvu Shina, aby šel dál.
"Přišla tě navštívit Paula.." nakoukne opatrně do pokoje a pak se rozhlédne po celé místnosti. Celá nesvá sleduji jeho bloumající oči. Nemohl přece nic poznat! Jenže najednou se do ticha ozve praskání a poté rázné křupnutí. Čekám, kdy se ozve dutý náraz a Yuův řev... ale nic takového nepřijde. V duchu trnu. Musím ho okamžitě vidět, abych se přesvědčila, že je v pořádku! Shin se zachmuří:
"Co to bylo?" sekne po mě pohledem.
"Co jako?" rozhodnu se hrát hloupou. Shin vstoupí do pokoje a o mě se pokusí infarkt. Jestli vyjde na balkón! Ale nic takového se naštěstí nestane, když vidím můj vylekaný výraz, mylně usoudí, že mám strach z něho. Zase se bez řečí stáhne, čehož okamžitě využiji:
"Řekni jí, že hned přijdu." utnu rázně jeho přešlapování mezi dveřmi, počkám až odejde a pak vystřelím rychlostí blesku na balkon. Ale ať se snažím sebevíc, Yua nikde nevidím! Do oka mi padne prasklá větev, původce toho, proč se mi udělá náhle mdlo. Vykloním se přes zábradlí ještě víc a snažím se znovu důkladně prozkoumat trávník pod balkonem, ale žádné stopy po Yuově pádu... nic, co by nasvědčovalo tomu, že sletěl dolů... Nedokážu si oddychnout, naopak, jsem jako na trní, koušu si nervózně ret a přemýšlím. Muselo se to stát, abych si uvědomila, jak celou dobu riskoval? Vždyť můj pokoj je zatraceně vysoko... proč mě nenapadlo mnohem dřív, že se může něco takového stát? Sevře se mi hrdlo úzkostí nad myšlenkou, že bych ho zahlédla ležet nehybného u kmene stromu a musím se přemáhat, abych zatlačila slzy... tohle už nemůžu dopustit. Nesnesu to. Co když to bylo malé varování? Předvoj toho, co může přijít? Nebo snad dokonce toho, co přijde?
S naprosto pocuchanými nervy se začnu apaticky oblékat. Opět mým oblíbeným stylem – co najdu, to na sebe navlíknu, víc to neřeším. Jsou důležitější věci. A já se nehodlám zabývat maličkostmi. Ve dveřích nepatrně zaváhám. Najednou si uvědomím, že mě ten pobyt tady, u Shina, změnil. Naučila jsem se dívat na svět ze zcela jiné perspektivy... nebo za to může Yu? Stojí za tou celou přeměnou on? Stále v zamyšlené náladě zamířím dolů, kde mě patrně už vyhlíží Paula... horší je, že na ni dneska nemám vůbec náladu...
"Sarah..." vydechne okamžitě Paula, jakmile překročím práh. Nedokážu se na ni tvářit nepřívětivě, když vidím, jak je ráda, že mě vidí. Asi pořád cítí vinu za to vypuštěné kolo, prolétne mi hlavou... pohled mi zalétne do rohu místnosti, nemůže mi ujít Shinův kyselý výraz. Že by přece jenom něco tušil? Nebo už to všechno ví? Roztěkaně se otočím k Paule a snažím se s ní zapříst nevinný rozhovor, spíš ji vyburcuju k tomu, aby se rozpovídala sama a já měla tak ještě pár minut na vzpamatování.
"Nechám vás tu." pronese suše Shin, když vidí, že ho obě ignorujeme. Zabloudím k němu pohledem a chci ho zadržet, ale přeruší mě křik z koupelny:
"Kde máte prášek na praní?!" ztuhnu zděšením i překvapením zároveň. Shin protočí oči v sloup a zatváří se ještě kyseleji než předtím. Pomalu mi začínají docházet souvislosti...
"Hledej! Někde tam bude!" vrátí mu Shin velmi "laskavou" odpověď. Probodnu Shina pohledem.
"Yu nás poctil svou návštěvou." pronese kousavě.
"Cože?" ujede mi. Chvíli musím překonávat šok, ale pak musím silou vůle maskovat úsměv.
"Vysekal se na kole. Prej." dodá Shin úsečně. "A my jsme byli první záchranný bod.." ušklíbne se.
"A je mu něco?" odvážím se opatrně zeptat. Shin mávne rukou:
"Pár odřenin, nic vážnýho.. ale jak vidíš, Yua spíš trápí ušpiněný oblečení, než pár škrábanců." poznamená posměšně.
"Sakra Shine! Kde je ten prášek?!" zaječí vytočeně Yu.
"Jak to mám asi vědět?! Já tu neperu!!" křikne Shin zpátky, čímž mi jasně nahraje. Zvednu se z křesla a zamířím do koupelny.
"Všechno zase vyplácá!" dá si Shin bojovně ruce v bok. Protočím oči:
"Neboj.. já mu odměřím přesnou dávku." ušklíbnu se a vpluju do koupelny. Přivřu za sebou dveře, Yu se na mě podívá v odrazu zrcadla a po tváři se mu rozleje úsměv. Pomalu k němu přistoupím a změřím si ho zkoumavým pohledem. Stojí do půl těla nahý, takže si můžu zřetelně prohlédnout odřeniny, které utrpěl. Krev mu už stihla zaschnout, ale některé nevypadají moc hezky.. Muselo to pekelně bolet. Lehce přejedu prsty po jednom šrámu, až se prohne.
"Přinesu dezinfekci." promluvím sotva slyšitelně. Yu mě však chytí za ruku a zavrtí hlavou.
"Neblázni..." vydechnu, když si mě k sobě přitáhne a přiloží své rty na mé. Opět si připadám jako v extázi.
"Shin-" nestačím dopovědět, protože Yu mi položí nesmlouvavě ukazováček na rty a obejme mě pažemi. Cítím, jak sebou nepatrně škubnul, asi se mu příliš napjaly rány... je mi ho líto, všechno se vlastně stalo kvůli mně... kdybych ho nedonutila slézt dolů...
Zakloním hlavu a vpiju se do jeho rtů. Nenasytně. Je až k neuvěření, jak mi chyběl... a to jsme se neviděli sotva pár minut.. pár bídných minut, které v podstatě nic neznamenají..
"Nechtěl jsi náhodou ten prášek na praní?" zeptám se s úsměvem, když se od sebe konečně odtáhneme. Ale Yu zavrtí s úsměvem hlavou a nasměruje můj pohled na poličku. Zamžikám očima. Yu se tiše zasměje, skloní se nade mnou a zašeptá:
"Musel jsem to zkusit, pochop.." věnuje mi malý polibek na nos.
"Jak sis mohl bejt tak jistej, že přijdu?" zvednu tázavě obočí.
"Nebyl... ale doufal jsem.." znovu mě políbí. Zabořím mu ruku do vlasů a čechrám mu je. Nic nenamítá. Jenom si mě přitáhne ještě těsněji a hladí mě po zádech. Dokázala bych takhle stát hodiny, kdyby nehrozilo, že nás každou chvíli ty dva nachytají.. nevím, co by bylo horší. Jestli Paula nebo Shin... Asi by to vyšlo nastejno, pomyslím si rozmrzele a vymotám se z Yuovy náruče.
"Ještě ne.." zavyje a opět se na mě nalepí. Skoro nemůžu ani dýchat.
"Yu... neprodlužuj to.." zašeptám zničeně.
"Kdy tě zase uvidím?" zaskuhrá, otočí se ke mně na okamžik zády a natáhne se pro prášek. Nastane menší odmlka. Bojím se říct, že večer. Nechci, aby lezl zase nahoru.. po tom stromě.. ne.. už nikdy ho nechci vystavovat takovému nebezpečí..
"Nevím.." zkousnu si ret. Yu si odměří prášek a nasype si ho do vody. Všechno dělá tak automaticky, až mě to zarazí.
"Neříkej mi, že umíš prát.." přes tvář mi přeběhne pobavený úsměv. Yu uloží prášek zpátky na poličku mezi spoustu dalších nádob a zazubí se:
"Já nejsem nemehlo jako Shin.." musím se nad jeho větou zasmát. Shinovy skutečně domácí práce nic neříkají... Nechápu, jak to tu mohl přežít sám..
"Nepřestáváš mě překvapovat.." vrátím mu pobaveně.
"To je účel." zazubí se. "Umím překvapovat i jinde.." přimhouří oči a přiblíží se ke mně. Našlapuje úmyslně pomalu, jako šelma, co se chystá zaútočit.
"Dost.." zasměju se a odstrkuju ho rukama a vezmu za kliku. Yu se zatváří kysele. Přesně jako Shin, usměju se.
"Zbabělče.." pronese tiše.
"Donesu ti tu dezinfekci." sjedu ho ještě jednou pohledem.
"A budeš mě taky ošetřovat?" olízne si rty.
"Ne, pošlu sem Shina.." zasměju se a rychle vypadnu dřív, než mě stihne chytit a ztrestat.
"Jste tam ten prášek snad vyráběli, ne?" poznamená uštěpačně Shin. Na tohle radši nezareaguju, připadám si jako pod rentgenem. Proto pro jistotu rychle seberu první lahvičku dezinfekce, co se mi namane a zase vypadnu... Nezbývá než doufat, že není prošlá...
By Linut
† 23. 12. 2009 | kód autora:
CdgNeodpoví. Místo toho ke mně udělá krok, kterým mezi námi zruší nepatrnou vzdálenost. V marném pokusu o útěk se pokusím uhnout a couvnout před ním, ale chyba. Narazím do křesla. Než se stačím vzpamatovat a obejít překážku, dokud mi ještě zbývá čas, je pozdě. Shin se na mě namáčkne celým tělem a vedle mých boků se zapře rukama pro případ, že bych se mu znovu pokusila vysmeknout. Celá tahle scéna mi přijde až směšná. Ani jeden z nás nemluví a vlastně se nic neděje. Jenom jsem (díky Shinovi) dokonale uvězněná a nemůžu se bez vynaložení větší síly dostat pryč. Otázkou zůstává, jestli se vůbec ještě chci bránit... Počáteční úlek sice už pomalu odezněl, ale rozum stále stávkuje. Jediné, co jsem schopná vnímat, je Shin. Jeho nahá, ještě pořád trochu mokrá kůže otírající se o mé oblečení. Studí. Veškerá voda se mi vsákla vděčně do tenké tkaniny trička a teď se mi lepí na břicho.
Odvážím se na něho konečně pohlédnout. Jeho výraz mi trochu vyrazí dech. Netváří se povýšeně, ani pobaveně, jak jsem původně očekávala. Naopak. Působí na mě dojmem plným rozpaků. Jako by sám nevěděl, co dělá. Možná bych tomu všemu měla udělat přítrž dřív, než uděláme nějakou chybu, které bychom oba dva litovali. Vidina Anny a Seppa je příliš silná. Najednou mám pocit, že nás odněkud pozorují. Čekají, jak se zachováme, aby nás poté mohli soudit a vmést nám do tváří naši chvilkovou slabost, které jsme nedokázali odolat. Odvrátím od Shina pohled. Najednou v sobě najdu dost síly, abych se mu vymanila ze sevření. Když se rukama dotknu na prchlivý okamžik Shinova nahého hrudníku, abych ho od sebe odstrčila, málem se už nedokážu odtrhnout. Shin pod mým náhlým výpadem zavrávorá. Nedá mi příliš práce ho vychýlit z rovnováhy a lehce odstrčit stranou. Nepokusí se mě už zadržet. Naše oči se naposledy střetnou. Nesnažím se zkoumat, co v nich má napsané tentokrát, protože vím, že jsem ho zmátla. Překotně si přehodím kabelku přes rameno a poté zamířím ke dveřím. Nechci Seppa zradit. Protože s ním se mi budoucnost rýsuje reálně. Se Shinem je zahalená do mlhy nejistoty. A já nechci udělat dvakrát stejnou chybu. Už ne.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem v pohodě. Nedokázala jsem dojít dál, než před dveře zkušebny. Tam jsem se musela opřít o zeď. Nedokázala jsem jít dál. Potřebovala jsem se vydýchat, srovnat si myšlenky a vstřebat předešlé události. Chybělo tak málo... Jenom při pomyšlení na to, co mohlo následovat, kdybych neutekla, se mi podlamují kolena. A možná právě tenhle bezmocný až zoufalý stav způsobil, že jsem přeslechla kroky, které se nesly chodbou. Protože když se vedle mě Shin zjevil jako duch, z nepochopitelných důvodů jsem své předchozí rozhodnutí hodila za hlavu a nechala se vtáhnout zpátky do místnosti. Někde po cestě mi Shin serval z ramena kabelku a pohodil ji na zem, nevím kam, neřešila jsem to. Všechno probíhalo šíleně rychle. Sotva si pamatuju Shinovo překotné objetí a jeho jazyk mapující nejprve můj krk a posléze i celý dekolt. Během chvíle jsem se s jeho pomocí zbavila posledního kousku oblečení. Naprosté ticho akorát protínal zvuk praskajících nití a náš zrychlený dech. Povolila jsem mu uzel na ručníku a nechala ho, aby se snesl k zemi. Na delší prohlížení nebyl čas. Shin mě za neustálého líbání natlačil k rozestlanému gauči. Stáhla jsem ho sebou. Letitý kus nábytku pod našimi těly bolestně zakvílel. Nebyl čas ptát se, kolik toho už má za sebou. Nezbylo než doufat, že naši váhu ještě aspoň chvíli vydrží a nerozpadne se v tom nejlepším. A Shin se taky nehodlal příliš zdržovat. Na mazlení jsme neměli náladu ani jeden. Teď nás oba dva ovládala nesnesitelná touha. A my jí vzápětí taky vyhověli. Pravidelný skřípot gauče už šel mimo mě. Nevnímala jsem ho. Teď jsem se poddávala jenom rytmu, který Shin nasadil. Chvílemi jsem mu místo něžností zarývala nehty do kůže na zádech a ramenech. Neměla jsem v úmyslu mu ublížit, ale pod jeho horkým tělem jsem si najednou připadala jako smyslů zbavená. Nedokázala jsem se krotit.
A pak se to stalo. Něco v tom zkurveným gauči skutečně prasklo....
By Linut
† 23. 12. 2009 | kód autora:
CdgSama jsem se divila, jak šlo všechno hladce. Ač se mi zbytek noci svíral žaludek nervozitou a nezamhouřila jsem oka ze strachu, jak bude Irena s Janem reagovat na můj odjezd, zjistila jsem, že všechny obavy byly zcela zbytečné. Navíc nepadlo ani slovo o mém nocování na gauči, za což jsem strašně vděčná, protože myslím, že by museli být oba naprosto slepí, hloupí (a bohužel možná i hluší), aby nás nezaregistrovali v důvěrném objetí na jejich rozkládacím gauči v obýváku... Ale musím, že se zachovali skutečně nad míru chápavě, chodili kolem nás po špičkách, aby nás nevzbudili a přitom nedali u snídani najevo ani pohnutkou znát, že by o nás věděli. Můžu si vůbec přát lepší rodiče? ...
Yu se s vysvětlováním taky moc nepáral. Hned po ránu, sotva jsme se stačili jakž takž zkulturnit a předstírat, že teprve scházím ze svého pokoje, kde jsem taky samozřejmě strávila celou noc, na ně vybalil celou situaci. Ani si už přesně nevzpomínám, co jim všechno řekl. Ale jedno vím, o nás nepadlo ani slovo. Patrně využil truchlícího Shina jako záminky mého odjezdu. Nebo spíš návratu...?
Stačilo tak málo a všechno bylo zase jinak. Měla jsem opět zabalený kufr a stála nerozhodně mezi dveřmi. Přesně jako tenkrát...
Yu se po celou dobu vyhýbal sebemenšímu intimnímu kontaktu a snažil se chovat až přemrštěně slušně a vychovaně. Zřejmě se bál, že mě nakonec Irena zavře doma a odmítne mě s ním někam pustit...
Přesto jsem se neubránila menším rozpakům. Přesněji řečeno v okamžiku, kdy jsme se loučili a Irena mi s Yuem popřála jenom to nejlepší... už nebylo pochyb o tom, že ji všechno došlo. Navíc si zřejmě nemohla nevšimnout změny v mém chování. S jeho příjezdem se z uschlé růže stalo opět rozkvétající poupátko.. jako by byl voda, kterou mě zalili... přesně tak na mě totiž jeho přítomnost působila... a to se u nás nezdržel ani dva dny... Irena se patrně smířila radši s faktem, že zůstanu s Yuem, hlavní pro ni bylo, abych byla šťastná...
S podmínkou, že se budu ozývat častěji než předtím, jsme jim s Yuem naposledy zamávali a vyrazili směrem na autobusové nádraží.
Čeká nás dlouhá cesta. A nemyslím tím pouze klikatící se silnici... tohle je totiž pouze začátek nového "dobrodružství"... kdo ví, jak se všechno zvrtne? Lhala bych, kdybych řekla, že se nebojím..
"První část je úspěšně za námi," vydechne Yu a zastaví se kousek od zastávky. Nechápavě se na něho podívám, nějak mi nejde na rozum, proč nedošel těch posledních pár kroků, ale jakmile ho uvidím, jak si přetahuje tričko s dlouhým rukávem přes hlavu, všechno mi dojde. Teprve tady si byl jistý, že ho Irena nevidí a mohl tak vystavit všem na oči svá rozsáhlá tetování.
"Ach jo.." hraně vzdychnu.
"Je šílený vedro," přehodí si Yu tričko spokojeně přes rameno, "ještě pár metrů a uvařil bych se," začne nespokojeně prskat.
"Tvoje vina," pobaveně se zasměju. Napětí ze mě najednou spadne. Teď se mi i lépe dýchá. Začínám zase žít... znovu od začátku.
"Doufám, že kvůli tobě nebudu muset jít příště dohola," zděsí se.
"A proč ne?" zasměju se a prohrábnu mu rukou vlasy, "slušelo by ti to," mrknu na něho. Yu se zhrozí: "Myslím, že minimálně do konce roku na návštěvu k tvým rodičům nepojedu," zamumlá.
"A pak se ostříháš?" zeptám se zvědavě. Představa Yuovy holé lebky mě totiž skutečně fascinuje. To, že by s největší pravděpodobností vypadal jako ufoun si však nechám radši pro sebe. Nemusí vědět všechno, že...
"Pak .. pak se s tím už nějak smířím.." dodá nepříliš nadšeně. Náhle k němu pocítím obrovský příval lásky a něhy. Je tohle vůbec Yu? Ano, je. Akorát nechal konečně mluvit své jádro. Jemné. Zranitelné. Citově založené. Odhodil tu drsnou skořápku. Ale že mu to trvalo...
Neovládnu se a skočím mu kolem krku. Yu překvapeně zamrká a chytí mě kolem pasu. Nečekám, až se vzpamatuje a zaútočím na jeho rty.
"A tohle jsem si zasloužil za co?" vydechne, když se od něho odtáhnu.
"Za všechno," zašeptám a přitisknu se k jeho nahému hrudníku. Nevadí mi, že na nás lidi zírají. Je mi to srdečně jedno...
"Holčičko moje.." zašeptá ty dvě slova s takovou něhou, že se mi vzápětí zamlží oči...
Možná bych tu vydržela stát až do soudného dne, jenže to by se nesměl připloužit autobus. Na nástupišti nastane okamžitě zmatek. Všichni se snaží natlačit dovnitř, chtějí být první a zabrat nejlepší sedadla. Jenom my dva stojíme v pevném objetí uprostřed toho neutuchajícího reje a nevšímáme si jich. Snad se kolem nás utvořila neviditelná mříž, kovová zábrana, nebo něco podobného, ale nikdo o nás nezavadí ani loktem. V Yuově kamenném objetí si připadám nedotknutelná...
Vlastně nás vyruší až nevrlý řidič autobusu, který nám začne vyhrožovat, že pokud tam míníme stát jako svatí na mostě, odjíždí... To nás trochu probere, protože další spoj jede až za hodinu a půl a myslím, že ani jeden z nás tu nemíní tak dlouho čekat.. navíc s kuframa...
"Moment," zarazí nás řidič, když nastupujeme, "mladíku, obleč si to triko, tady na tebe není nikdo zvědavej," ukáže na Yua výhružně prstem. V koutcích úst mi zacuká, opatrně se podívám na Yuovu reakci. Je na tom stejně jako já. S mírným povzdechnutím si sundá ze zad tričko a před zraky spokojeného řidiče se obleče.
"A teď už nezdržujte," popožene nás do útrob dopravního prostředku, nečeká až se posadíme a vyjede ze zastávky...
"To jsou dneska lidi.." zaslechneme ještě jeho lamentování, ale pak už si najdeme volnou dvojsedačku a pohodlně se usadíme. S vidinou několika hodin sezení v dopravním prostředku se Yuovi uvelebím na klíně a vnímám jeho klidný dech. Tohle si hodlám patřičně vychutnat.... času máme víc než dost...
A přesto vím, že mi to uteče zběsile rychle.
....
Nejistě vykročím na dvorek, kde se Shin sklání nad rozebranou motorkou. Musel si ji pořídit až někdy teď – pokud vím, tak dříve ji v garáži neměl... že by vyměnil auto za tohle?! Zděsím se. To snad nemyslí vážně! Ať ani nepočítá s možností, že by snad na tom křápu někdy někam jel! Vždyť by se rozsekal za první zatáčkou! Najednou se zarazím. Vážně nad tím takhle přemýšlím?! Celá situace je nad míru absurdní. Připadám si jako zloděj, co se bojácně krade cizí zahradou, která pro něho je vlastně domovem...
Snažím se našlapovat tiše, ale přesto se Shin po chvíli zvedne a otočí, protože mé kroky, ploužící se líně trávou, která by už potřebovala nutně posekat, nemůže neslyšet. Zastavím se a dám si radši ruce do kapes. Jsem nervózní a nevím, jak se mám zachovat. Dokonce se mi zrychlí tep a to je co říct... pořád ho mám pod kůží. Nezbavila jsem se ho, jak jsem si naivně myslela. Bude mít u mě pořád své místo... s tím už zřejmě nikdo nic nenadělá...
Lhala bych, kdybych řekla, že mi při pohledu na Shina nevyschlo v krku a neztuhly mi nohy. Nepohnu se, mám pocit, že mi zkameněly. Překvapeně se na mě podívá a nezmůže se ani na slovo. Stojíme tu proti sobě jako dva zcela neznámí lidé. Ani jeden z nás neudělá první krok, jenom po sobě těkáme zmateně očima. Překvapila jsem ho, o tom nemůže být pochyb. Vypadá, jako by před ním nestála vlastní sestra, ale nějaký přízrak...
Ale i přes to všechno, co mi provedl, cítím, že mi nad hlavou opět vysvitlo slunce, protože v jeho přítomnosti se rozpustil poslední střípek ledu, který se mi zabodl do srdce. Shinův výraz se najednou změní. Ale nikoliv k přívětivému, nasadí dost otrávenou a nejistou grimasu. Nemusím se otáčet, abych věděla, že se Yuovi konečně podařilo zaklapnout dvířka a vyběhl zpoza rohu, kde ho Shin předtím neměl šanci vidět. Postavil se vedle mě, bez sebemenších zábran mě objal jednou rukou kolem pasu a dotkl se svými rty mých. Tohle gesto Shinovi asi moc nepřidalo, soudím při pohledu na jeho zaťaté pěsti, ale tohle je věc, s níž nic nenadělá. Je to čistě moje volba. A nikdo ani nic mi ho nemůže vzít. Už ne... Buď se s tím smíří nebo se se mnou může definitivně rozloučit... představuje to pro něho příliš těžkou volbu?
"Nic mi neřekneš?" rozhoupu se a jako první prolomím ledy, které mi začínají pomalu lézt na nervy. Tohle mlčení, zkoumání a tápání je totiž mnohem horší než kdyby mě seřval, vyhnal nebo i ztloukl...
Shin náhle odhodí miniaturní součástku, kterou až dosud svíral nerozhodně v ruce, někam za sebe do trávy a aniž by se staral o to, kam dopadl, ke mně zvedne své pomněnkové oči, do kterých jsem se tehdy zbláznila na první pohled:
"Toho, co jsem udělal, nelituju," jeho pohled značně ztvrdne, "ale zjistil jsem, že bez tebe nemůžu dál žít," podívá se mi zpříma do očí a jeho pohled oproti tomu předešlému trochu zjihne, "už si nedokážu představit, že bych tě nikdy neviděl. Jsi součástí mého života," odmlčí se a podívá se jinam. Jako by hledal další slova.
"Ale to, co nedokážu překousnout..." sekne pohled po Yuovi, "s tím se časem možná nějak poperu," lehce se ušklíbne, "obětoval bych hodně, abych tě mohl mít zase tady," pohodí hlavou směrem k domovu.
"Shine, já Yua neopustím," zavrtím nesmlouvavě hlavou. Shin se jen hořce pousměje: "Jako bych to nevěděl... Jsi celá po matce... taky taková tvrdohlavá.." odvrátí pohled. Tohle všechno jsou naše pozůstatky minulosti. Něco, co se bude pořád vracet, ať už chceme nebo ne. Protože je to v nás – už se toho nezbavíme. Nikdy.
Bylo by možná mnohem jednoduší říci "sbohem", otočit se na patě a s Yuem v patách mu zmizet ze života. V tuhle chvíli bych toho byla schopná, jenže až bych vystřízlivěla z toho bláhového opojení, rozervala bych se uvnitř opět na kusy. Zní to šíleně, ale já je potřebuju oba. Nedokážu už žít ani bez jednoho z nich. Oba dva jsem poznala ve stejném období, vryly se mi do srdce jako nože a já vím, že jakmile jeden z nich vyrvu, vykrvácím...
"Zůstaneš?" vypadne z něho najednou naléhavá otázka. Zaváhám a podívám se úkosem na Yua. Pochopí, vyhledá mou dlaň a pevně ji stiskne. Dává mi tím víc síly. Můžu si vybrat. Buď budu bydlet u Ireny a Jana, což znamená strašně daleko od všech nebo dám Shinovi druhou šanci a budu mít všechny na dosah... Rozhodnutí je čistě na mě, cítím na sobě dva páry očí, které se ve mně snaží číst... ale já už teď s jistotou vím, jaká možnost u mě vyhraje...
By Linut
Copyright © 2008-2010
Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
